První hodiny v Torontu

Po peripetiích s kufrem, s místem u okna v letadle a s imigračními úředníky jsem si tedy na letišti Toronto Pearson International konečně vzal z pásu kufr a došoupal k nejbližšímu místu k sezení. Napsal jsem svému ubytovateli, že jsem zdárně přiletěl, a že tedy vyrážím na místo určení (I'm glad you made it!, odpověděl).

Z letiště na navazující dopravu jsem se měl dostat tzv. Airport Rocket autobusem. Měl jsem předem zjištěno, že lístek stojí tři babky a "prodává" se u řidiče. Nejmenší peníz, co jsem měl v tu chvíli u sebe, byla dvacetidolarovka ze směnárny v Praze. Bus přijel, odtahal jsem zavazadla dovnitř, chci zaplatit, ale řidič mě pošle zpátky ven. Jakto? Řidič totiž lísky neprodává, řidič jen inkasuje odpočítaný tři dolary a obratem vydá lístek. Vítejte v TTC, The Toronto Transit Commission. V trafice jsem si proto rozměnil (koupí octových krekrů za dolar pade) a počkal na další autobus. Tentokrát to vyšlo, taxikář v turbanu se tak kšeftu nedočkal.

Autobus mě zavezl na konečnou zastávku metra Kipling. Sám v cizím městě, noční hodina, v metru divný lidi, kufr bez kolečka, po cestě metrem by mě ještě čekal přestup na tramvaj nebo autobus; rozhodl jsem se proto vzít si taxi. Z sebou stály tři vozy, vybral jsem si prostřední, protože byl žlutý (což je spíš nezvyklá barva pro torontský taxi, jak jsem zjistil později). Ind, řidič taxi, byl tak první člověk (vynechám-li imigrační úředníky) se kterým jsem v zámoří mluvil. Úspěšně mě zavezl na adresu mého dočasného působiště - Cowan avanue ve čtvrti Parkdale -, které se tak stalo na první týden v Kanadě mým domovem.

Zvětšit mapu

Intermezzo: Na jednu noc homelessem

Včera to bylo. Včerejšek byl extra dlouhej. Celou noc jsem musel strávit venku.

Přišel jsem před dům asi ve 22:45. Ačkoliv jsem odešel ven až v sedm večer, byl jsem uřícenej a těšil jsem se do sprchy, protože venku bylo hrozný vedro (denní teploty tu jsou teď kolem 31°C). Strčím klíč do zámku, ale nejde s ním vůbec otočit. Tak zvoním, volám i na telefon (můj kanadský telefon se mi zrovna ten den vybil, ale připojil jsem se mým českým telefonem na wifi, kterou jsem z domu chytal, a našel telefonní číslo v e-mailu). Dál zkouším zámek. Nic. Susan (u Susan bydlím, články k bydlení vyjdou později ;-) ) má tvrdý spaní. Půlhodinu jsem zvonil a nic, pak jsem šel ještě dvakrát kolem domu, ale stejně bez úspěchu.

Myslel jsem si, že to je tím, že když je zamknuto zevnitř, zvenku to pak nejde (jediný přijatelný vysvětlení). Ráno, když jsem se vrátil, jsme zjistili, že ten zámek nešel odemknout vůbec. Ani Susaninym klíčem. Jako by byl vyměněnej. Je to záhada.

Co jsem dělal celou noc? Koupil jsem si nápoje a jel si sednout do svého oblíbenýho parku (pro zvědavce zde: http://goo.gl/maps/V8HRX) a četl jsem si tam (čtečka s podsvícením). Naštěstí jsem měl s sebou v báglu i mikinu. Sedl jsem si na lavičku, od který byla asi 10 metrů další, na ní seděl týpek (normálně vypadající), takže jsem tam nebyl úplně sám. V půl čtvrtý ale odešel (seděl tam určitě přes tři hodiny, asi taky neměl v noci co dělat…), tak jsem šel radši taky. Trávit noc procházením města jsem se neodvážil. Nastoupil jsem do tramvaje (kde je bezpečno – bez průkazky nebo koupě lístku vás tam nepustí) a jel přes svojí bývalou čtvrť až úplně na západ města. Tam jsem vystoupil, bylo 4:15.

Tramvaj zpátky jela až za půl hodiny, ta předchozí mi ujela před nosem (Poznámka: To, že vám v Praze ujede autobus (tramvaj), protože přijel oproti jízdnímu řádu o chvilku dřív, a tak čekáte na další, a ten přijede samozřejmě oproti řádu později, není jen českej jev), tak jsem tam holt čekal.

Jel jsem pak zas úplně na východ města, protože jsem měl s sebou foťák a napadlo mě udělat fotky východu slunce. To jsem taky udělal – a stojí za to (najdete je dole; nejsou nijak upravovaný, ani kontrast/jas, ten kýčovitej nádech byl i v reálu). Pak jsem v klidu došel domů, Susan už byla vzhůru a divila se, proč zvoním (a jaktože vlastně nespím).

Následky ta vynucená noc venku měla – dohromady asi 10 štípanců od komárů. Ale to je vše, naštěstí. Jako nováček v cizím velkoměstě ještě nevím, kde je tu bezpečno, a kde ne (je v noci vůbec někde bezpečno?), ale snažil jsem se bejt nenápadnej a vyhýbat se nápadným lidem.

Zámek u dveří byl dnes kompletně vyměněn. Susan mě přiměla přijmout vratku části nájmu za tu noc. Má z toho hodně blbej pocit. Fotky ze svítání jsem poslal i jí, aby už ho neměla.

Konečně v Kanadě: Vítejte na imigračním ☠

Ono to vlastně začalo už v Helsinkách. Gate na letadlo do Toronta, u něho připraveni tři kanadští policisté. Buď mají pifku na Čechy nebo vypadám podezřele, ale už tady si mě jeden z policistů odchytí, aby se poptal na pár otázek (co budu dělat v Kanadě, jestli tam budu pracovat, jak dlouho tam budu...) a fyzicky ověří pravost permitu pro vstup do Kanady, jestli jsem ho nezfalšoval (OK, asi teda vypadám podezřele). Tím kontrola před letem končí. Možná jsem zpozoroval ještě jednoho člověka, kterýho takhle zpovídali, ale (vlastně právě proto) to moc příjemný nebylo. No nic.

Nyní se posuňme o cca 8 hodin dopředu. Přiletěl jsem do Toronta (jsem poprvé v zámoří, jupí!), vylezl z letadla, čekám ve frontě na přepážku, nad níž svítí nápis Welcome to Canada / Bienvenue au Canada. Další imigrační kontrola. Schválně jsem se přidal do fronty vedoucí k mile vypadající úřednici. Stejný otázky jako v Helsinkách, navíc se zeptala na letenku - zda mám i zpáteční. Odpověděl jsem, že mám sice jen jednosměrnou, ale na bankovním účtu dostatek prostředků pro návrat. To jí stačilo, nechtěla vidět ani bankovní výpis.

Jdu koridorem za přepážkama, konečně pro zavazadla. Zaměstnanec na konci chodby mě ale nasměruje do jiný místnosti. Tady už to vypadá drsnějc - imigrační úředníci tu vyhlížejí přísně a nepříjemně. Jsem tu jen já a rodinka z Latinský Ameriky. Proč mám pocit, že tímhle vším procházím z celýho letadla jen já? Jedna úřednice si mě odvede do open space kamrlíku. Vyptává se na podobný otázky. Nakonec mi do pasu přicvakává papír s pracovním povolením. Vítejte v Kanadě.

Intermezzo: Hot dog story (bez pointy)

Cca dva dny po příjezdu jsem dostal chuť prostě na hot dog. Tak jsem šel ven, ale cestou jsem potkával jen samý jiný (hlavně arabský, asijský, mexický), až jsem unavenej došel asi po hodině k downtownu. A tam Mekáč.

Do těhle známých se mi nechce, ale už jsem měl fakt hlad. Vlezu dovnitř. Venku bylo horko, tam ještě větší. Nabídka mi nepřišla moc srozumitelná, už jsem byl skoro na řadě, tak jsem vyšel ven. No a jak vylezu, naproti přes ulici vidím stánek s hotdogama!

Tak jsem k němu šel. Je to, řekl bych, Subway styl, objednáš si hot dog (3 babky) a na to si dáš, co chceš - cibuli, kukuřici, zelí, okurky, jalapeño papričky, normální papriky, olivy atd. a samozřejmě různý hořčice a kečupy a pikantní omáčky.

Udělal jsem si to hezky pálivý. Včera jsem tam byl zase. Prodává to Latinoameričan. Dal jsem si k tomu i Coke, abych to měl stylový.

To je vše.

O kolečko míň aneb Jak to bylo s (od/pří)letem

Jak jsem psal minule, noc před odletem byla ve znamení nekonečnýho dobalování. Druhý den ráno mě ale zastihla s tím související nemilá věc. Po pár metrech na Letišti V. H. upadlo mýmu velkýmu kufru kolečko. Chudák zřejmě nebyl dimenzovanej na takovou váhu (divím se, že se neutrhlo taky ucho). Naštěstí, podlahový plochy na letištích jsou z leštěnýho kamene, takže kufr tam klouzal i bez kolečka. Obával jsem se však, jak to pak udělám v Torontu (o tom více příště).

Odbavení se událo bez komplikací, navíc, jak jsem zmínil minule, pro let z Helsinek do Toronta jsem poprosil o místo u okna. To ale mělo své konsekvence - letěli jsme nad Grónskem a asi zrovna já jsem měl z celýho letadla nejlepší výhled nebo co, protože si ke mě ostatní pasažéři chodili fotit venek... Vlastně nejen to - neboť se k okýnku pochopitelně přes tři sedadla nenatáhli, prosili mě a spolusedícího vedle mě, abysme fotili za ně :-D (Nechápu, proč chtěla fotku udělat i ženská, co seděla přímo za mnou...). Přál jsem si proto, aby se už žádný přírodní krásy dole radši neobjevovaly :-)) Občas jsem měl pocit, že se ani nemůžu o okno opřít abych se prospal :-D Nicméně i já jsem pár fotek pořídil (viz fotogalerie) a po jejich shlédnutí je nutný uznat, že těm lidem oprávněně stálo za to uzurpovat si můj výhled z okýnka.

Jinak let z Prahy do Helsinek (3 hodiny), čekání na spoj do Toronta (3 hodiny) a samotný let do Toronta (8 hodin) uběhl rychle. Něco po osmé večer místního času jsem tak v pořádku vystupil z letadla. O prvních hodinách v Torontu si ale napíšeme až příště ;-)

Bonus z Helsinek:

Kanadastán na ostro - předodletový čas detailně

Ačkoliv se z původního měsíce volna na přípravu a vyřizování staly dva, stejně jsem všechno stíhal jen tak tak. Oba dolní zuby moudrosti mi vyndali a rány se zdárně a bez komplikací zacelily (nakonec jsem stihnul ještě vrtání sedmičky), řidičák jsem zvládnul, pořešit mezinárodní ŘP taky (pozn.: platí jen rok a nenahrazuje, ale jenom doplňuje tuzemský ŘP). Pojištění jsem si taky nakonec vybral (od Český) a ubytování na první týden jsem si zařídil (přes airbnb.com) (o tom více příště ;-) ). Den před odjezdem jsem se odhlásil z Úřadu práce a předtím i z tuzemský zdravotní pojišťovny a na CzechPointu jsem podepsal tři ověřený generální plný moci, kterýma bude mamka disponovat během mojí nepřítomnosti (pošta).

Co se týče balení, to byl samozřejmě boj. Vybrat si oblečení a věci, který má na tak dlouhou dobu smysl brát, nakonec nebylo tak těžký. Horší bylo je zabalit. Váhový limity u Finnair byly 23 kg na velkej kufr a 8 kg na příruční zavazadlo. V první fázi jsem neměl problém dostat se do limitů, ale zato všechno tam vměstnat. V druhý fázi jsem se začal potýkat i s nadváhou ( ;-) ). Nakonec jsem do půl třetí v noci přehazoval věci z kufru do kufru, vyřazoval, zařazoval, nacpával. Na letišti jsem zjistil, že velkej kufr je o dvě deka těžší, ale neřešilo se to (naopak jsem poprosil a dostal místo u okýnka - což se ale nakonec neukázalo jako big deal :-D ... i o tom až příště).

Kanadastán na ostro - zítra odlet

Už jsem ani nedoufal, že tenhle příspěvek stihnu napsat. Všechno je hotový - ubytování, pojištění, mezinárodní řidičský průkaz, referenční dopis, plný moci, zabalený kufry, rozlučky atd. ... Nebo ne, sorry, napíšu o tom příspěvek až jindy, popis předodjezdových příprav si totiž zaslouží víc odstavců. Namísto toho radši půjdu spát :-) Zítřejší noc prožiju už za oceánem...