Novinky

To to utíká. Leden 2014.

Nejdřív k počasí :-) Zima v Torontu není tak ostrá, jak jsem si ji představoval. Nemálo dnů dokonce bylo nad nulou a skoro všechno tu roztálo. Ale už bylo i skoro mínus dvacet (reálných, žádný feels like pocitový teploty, ty jsou fake a podle mě akorát nástrojem jak víc šokovat čtenáře/diváka – s tím souvisí i zavádějící kampaň, která se v českých médiích vedla o zimě v Severní Americe), ale není to tak hrozný. Naopak se těším, až bude ještě nižší teplota, jak na to bude tělo reagovat. Osobně si myslím, že změnu teploty třeba z -20 na -30 člověk nepociťuje tolik jako změnu z -10 na -20. Ale uvidím – snad se dočkám :-)) Každopádně, venku se dá být, slunce tu zapadá později než v ČR, takže žádná neaktivní depresivní zima se tu nekoná, to se nebojte.

A co v současnosti dělám. Do jazykovky už nechodím. Chodil jsem tam 4 měsíce a podle mě se už člověk dál neposune, protože má kolem sebe pořád lidi na stejný nebo jen o něco málo lepší úrovni angličtiny. Takže je čas na zaměstnání :-) V lednu se tu pracovní trh rozjel, posílám několik CV každý den, ale zatím bez úspěchu. Jedna coucherka, kterou jsem měl na Business English, říkala, že bez předchozí kanadský pracovní zkušenosti tu člověk žádnou lepší práci nedostane. Do týhle chvíle to můžu potvrdit. Ale zkouším dál. Nicméně na konci měsíce půjdu pracovat do jedný kavárny a u toho třeba hledat dál.

Tak to je asi tak vše :-) Mám v záloze plno neuploadovaných fotek, nenapsaných postů sem na blog, ale pořád na to myslím :-) Zpětně vše dodám :-D

Tak se všichni mějte! :-) Myslím na vás, hlavně od včerejška, kdy jsem si přes dvě hodiny prohlížel starý fotky...

:-)

Váš Stan

Blog dočasně pozastavuji

Přátelé, čas je vzácný statek a na studijně poznávacím pobytu zvlášť. Neumím si na něčem nedat záležet (raz, dva,... hned tři zápory v jedný krátký větě!), proto mi psaní každýho příspěvku zabere hodně času. Rozhodl jsem se proto psaní blogu pozastavit, s tím, že až se vrátím, zpětně vše napíšu (nevěříte? věřte :-) ).

Víte, venku čeká tolik lákadel, že mi je zkrátka škoda sedět namísto toho u počítače...

Váš Stan.

Výlet na Niagara Falls

Už jsem byl v Torontu několik týdnů a stále bez přátel. Chtěl jsem se jet podívat na Niagárský vodopády, ale samotnýmu se mi nechtělo. Na Facebooku je skupina Češi (& Slováci) v Torontu, proto jsem se rozhodnul napsat tam dotaz, jestli by někdo nejel taky. Zadařilo se, odepsalo mi několik lidí a za týden se jelo :-)

Účastníky zájezdu byli Češka Helena, Slovenka Soňa, Japonka Kumiko, Kanaďanka Rachel, Čech Honza a Čech já. Z Toronta je to k vodopádům jen něco přes 130 km, takže jsme zvolili dopravu autobusem. Cesta utekla rychle, za hodinu a čtyřicet pět minut jsme dorazili do městečka Niagara Falls. V okolí jeho nádraží (a vlastně ještě dál) si připadáte jako ve městě duchů. Nikde nikdo (a to přestože v sezóně). Zaujme pouze strašidelný hotel Europa s otrhanými plachtami u oken a jistě i otrkanými hosty (i když pochybuju vůbec o nějakých). Až centrum města pak stojí za to.

Z nádraží to můžete vzít veřejnou dopravou, nebo jít necelou půlhodinku kolem Niagara River - je jasný, co jsme zvolili (P.S. Břeh na druhý straně patří USA):


Hned první fotka Niagárských vodopádů se vydařila nad očekávání:


Jak můžete vidět ve fotoalbu, i ostatní fotky se vydařily. Počasí totiž bylo ideální. I duhu se mi podařilo zachytit.

Absolutně nejlepším bodem dne ale bylo plavení lodí přímo pod vodopády. Ten zážitek nejde moc popsat, zkrátka zažíváte euforii a chcete to hned po tom zažít znovu :-)

Říká se, že kanadská strana je hezčí než americká. Není to jen furiantská teze, je tomu fakticky tak. Je to daný geograficky - vodopády stékají směrem na Kanadu. Američani, aby aspoň něco z vodopádů viděli, vybudovali v 60. letech vyhlídkovou věž (PPP Observation Tower). Ostatně, i slavná scéna ze Supermana II se odehrávala právě na kanadský straně:

Jazykovka

Co vlastně v Torontu dělám? První týdny jsem se zabydloval, zařizoval nutný věci, objevoval město nebo vegetil. A od srpna chodím do jazykovky Hansa Language Centre. Docházím na 3 hodiny každý všední den. První měsíc mám skoro za sebou, ale budu si to prodlužovat o další, pak možná ještě.

Na Hanse se mi líbí, že rozvrh je naprosto flexibilní. Můžu si ze dne na den změnit předmět, čas i učitele. Výběr z předmětů je širokej: Conversation, Grammar, Vocabulary, Pronunciation, Idioms, Listening, Reading, Writing, Phrasal Verbs, Business English, TOEFL, TOEIC, IELTS. [Legenda - tučně: aktuálně navštěvovaná hodina; tučně+kurzíva: dříve navštěvovaná hodina; kurzíva: do budoucna uvažovaná hodina]

Skladba studentů je různorodá, nejvíc je tu lidí z Jižní Ameriky. Pak z Asie. Evropanů je tu málo. Nevadí, naopak :-) A učitelé jsou z 90 % rodilí mluvčí.

Nemám rád loučení. A tady v Hanse je to bohužel na denním pořádku (hlavně v pátek) - pořád někdo přichází a odchází, s někým se seznámíte a za dva týdny se s ním loučíte. Aspoň že ti učitelé zůstávají...

Jinak kromě toho, že chodím do jazykovky, snažím se často něco podnikat. Na papírku mám aktuálně poznamenaných osm uplynulých akcí, o kterých musím napsat post. Čekujte proto blog (a omluvte delší než kratší prodlevy).

Jak jsem bydlel a bydlím

Na konci minulého postu jsem zmínil, že první týden v Torontu jsem bydlel ve čtvrti Parkdale. Parkdale se nachází v západní části tzv. Starého Toronta. Domy jsou tu ve viktoriánském stylu, stejně jako téměř všechny ve Starém Torontu. Měl jsem tam vlastní byteček, ale prostý, malý, neútulný. Ubytování jsem si zařídil ještě z Prahy přes Airbnb a záměrně pouze na týden - po dlouhodobém bydlení jsem se chtěl porozhlídnout až tady. Hledání trošku (značně) zkomplikovala absence wifi v bytě, ale naštěstí nedaleko byla Public Library, kam jsem mohl docházet s notebookem.

Během toho týdne jsem ale nenarazil na žádný bydlení, který by mě dostatečně zaujalo (nebo já zaujal pronajímatele/majitele), tak jsem si přes Airbnb zařídil ubytko na další dva týdny, abych měl na hledání a procházení bytů víc času. Druhý týden jsem se tak stěhoval na druhou stranu města, do čtvrti Riverdale.

Mou novou adresou se stala Howie Avenue. Rovněž Riverdale spadá do Starého Toronta, a tak jsem se znovu ocitnul ve viktoriánské zástavbě. Dům, pokoj a vůbec všechno bylo ale značně útulnější. Dům vlastní Britka jménem Susan, která v Torontu žije přes 40 let. Odjela sem kdysi na dovolenou a už tu zůstala :-)

Sue věděla o sousedce, co před lety pronajímala pokoj. Dala mi na ni kontakt a domluvili jsme se na prohlídce. Vše se mi líbilo, a tak jsme se s Lindou (tak se jmenuje) dohodli! Její dům se nachází pět metrů od Susanina, takže stěhování bylo bleskurychlý (operace Kulový blesk).

Takže tady dlouhodobě bydlím:

[Kuchyňka je jen moje, takže můžu experimentovat.]

První hodiny v Torontu

Po peripetiích s kufrem, s místem u okna v letadle a s imigračními úředníky jsem si tedy na letišti Toronto Pearson International konečně vzal z pásu kufr a došoupal k nejbližšímu místu k sezení. Napsal jsem svému ubytovateli, že jsem zdárně přiletěl, a že tedy vyrážím na místo určení (I'm glad you made it!, odpověděl).

Z letiště na navazující dopravu jsem se měl dostat tzv. Airport Rocket autobusem. Měl jsem předem zjištěno, že lístek stojí tři babky a "prodává" se u řidiče. Nejmenší peníz, co jsem měl v tu chvíli u sebe, byla dvacetidolarovka ze směnárny v Praze. Bus přijel, odtahal jsem zavazadla dovnitř, chci zaplatit, ale řidič mě pošle zpátky ven. Jakto? Řidič totiž lísky neprodává, řidič jen inkasuje odpočítaný tři dolary a obratem vydá lístek. Vítejte v TTC, The Toronto Transit Commission. V trafice jsem si proto rozměnil (koupí octových krekrů za dolar pade) a počkal na další autobus. Tentokrát to vyšlo, taxikář v turbanu se tak kšeftu nedočkal.

Autobus mě zavezl na konečnou zastávku metra Kipling. Sám v cizím městě, noční hodina, v metru divný lidi, kufr bez kolečka, po cestě metrem by mě ještě čekal přestup na tramvaj nebo autobus; rozhodl jsem se proto vzít si taxi. Z sebou stály tři vozy, vybral jsem si prostřední, protože byl žlutý (což je spíš nezvyklá barva pro torontský taxi, jak jsem zjistil později). Ind, řidič taxi, byl tak první člověk (vynechám-li imigrační úředníky) se kterým jsem v zámoří mluvil. Úspěšně mě zavezl na adresu mého dočasného působiště - Cowan avanue ve čtvrti Parkdale -, které se tak stalo na první týden v Kanadě mým domovem.

Zvětšit mapu

Intermezzo: Na jednu noc homelessem

Včera to bylo. Včerejšek byl extra dlouhej. Celou noc jsem musel strávit venku.

Přišel jsem před dům asi ve 22:45. Ačkoliv jsem odešel ven až v sedm večer, byl jsem uřícenej a těšil jsem se do sprchy, protože venku bylo hrozný vedro (denní teploty tu jsou teď kolem 31°C). Strčím klíč do zámku, ale nejde s ním vůbec otočit. Tak zvoním, volám i na telefon (můj kanadský telefon se mi zrovna ten den vybil, ale připojil jsem se mým českým telefonem na wifi, kterou jsem z domu chytal, a našel telefonní číslo v e-mailu). Dál zkouším zámek. Nic. Susan (u Susan bydlím, články k bydlení vyjdou později ;-) ) má tvrdý spaní. Půlhodinu jsem zvonil a nic, pak jsem šel ještě dvakrát kolem domu, ale stejně bez úspěchu.

Myslel jsem si, že to je tím, že když je zamknuto zevnitř, zvenku to pak nejde (jediný přijatelný vysvětlení). Ráno, když jsem se vrátil, jsme zjistili, že ten zámek nešel odemknout vůbec. Ani Susaninym klíčem. Jako by byl vyměněnej. Je to záhada.

Co jsem dělal celou noc? Koupil jsem si nápoje a jel si sednout do svého oblíbenýho parku (pro zvědavce zde: http://goo.gl/maps/V8HRX) a četl jsem si tam (čtečka s podsvícením). Naštěstí jsem měl s sebou v báglu i mikinu. Sedl jsem si na lavičku, od který byla asi 10 metrů další, na ní seděl týpek (normálně vypadající), takže jsem tam nebyl úplně sám. V půl čtvrtý ale odešel (seděl tam určitě přes tři hodiny, asi taky neměl v noci co dělat…), tak jsem šel radši taky. Trávit noc procházením města jsem se neodvážil. Nastoupil jsem do tramvaje (kde je bezpečno – bez průkazky nebo koupě lístku vás tam nepustí) a jel přes svojí bývalou čtvrť až úplně na západ města. Tam jsem vystoupil, bylo 4:15.

Tramvaj zpátky jela až za půl hodiny, ta předchozí mi ujela před nosem (Poznámka: To, že vám v Praze ujede autobus (tramvaj), protože přijel oproti jízdnímu řádu o chvilku dřív, a tak čekáte na další, a ten přijede samozřejmě oproti řádu později, není jen českej jev), tak jsem tam holt čekal.

Jel jsem pak zas úplně na východ města, protože jsem měl s sebou foťák a napadlo mě udělat fotky východu slunce. To jsem taky udělal – a stojí za to (najdete je dole; nejsou nijak upravovaný, ani kontrast/jas, ten kýčovitej nádech byl i v reálu). Pak jsem v klidu došel domů, Susan už byla vzhůru a divila se, proč zvoním (a jaktože vlastně nespím).

Následky ta vynucená noc venku měla – dohromady asi 10 štípanců od komárů. Ale to je vše, naštěstí. Jako nováček v cizím velkoměstě ještě nevím, kde je tu bezpečno, a kde ne (je v noci vůbec někde bezpečno?), ale snažil jsem se bejt nenápadnej a vyhýbat se nápadným lidem.

Zámek u dveří byl dnes kompletně vyměněn. Susan mě přiměla přijmout vratku části nájmu za tu noc. Má z toho hodně blbej pocit. Fotky ze svítání jsem poslal i jí, aby už ho neměla.